Kdo jsem

Potom jsem si však splnila sen o vlastní stáji, a k Limě jsem si pořídila další koně – dvě mladé kobyly z pastvin, které nic neuměly. Díkybohu byla jejich tolerance k mému přístupu dost nízká.
Nic z toho, co jsem znala, nefungovalo, nebo to fungovalo velmi málo a krátce. Současně jsem budovala zázemí a stáje, a založila si spolek pro práci s dětmi. Udělala jsem své první tábory a rozjela koňský kroužek.
Najednou jsem nevěděla, co mám ty děti učit? To staré už mi nefunguje, a nové vůbec nevím jak. Dostala jsem se najednou do velkého stresu.

V té době mi do života přišla nová kamarádka Markét, která mě velmi citlivě a opatrně začala směrovat k jinému přístupu. Netlačila na mě, uměla mi věci nabídnout a díky tomu se moje ego příliš nebránilo. Vždycky, když jsem na něco nového s koňmi přišla sama, ona to dávno věděla a já jsem nechápala, proč mi to jako neřekla? Dneska už to chápu – narazila by na moje ego, které by mě stejně nenechalo ty informace přijmout. Naučilo mě to pokornějšímu přístupu, a když mi do cesty přišla moje budoucí, dlouholetá trenérka, už jsem byla připravená odložit všechno, co mi bránilo v posunu a začít s koňmi úplně od začátku.

Mojí koňskou průvodkyní se stala tříletá Emilka, která měla odvahu a vytrvalost, dávat mi stále najevo, že všechno dělám blbě. Síla, hrubost, vztek a ego, neměly nikdy ve společné práci místo. Nastavila mi jasné hranice a já jí nikdy nepřestanu být vděčná, že je po mém boku a stále je ochotná mě učit. Dnes je jí 12 let a já začínám chápat, co znamená, když je kůň partner. Změnila celý můj přístup ke koním a obrátila můj koňský svět naruby.

Během mojí nové cesty s koňmi, jsem si prošla hodněkrát obdobím frustrace a pochybnostmi, že to s koňmi neumím a nedokážu se to naučit lépe. Často jsem se trýznila u různých videí, kde lidé pracovali s koňmi ve volnosti, dělali show s celým stádem koní, jezdili bez uzdečky a koně za nimi běhali, jako pejsci. Bylo to pro mě něco naprosto nedosažitelného a nepředstavitelného, z místa, ve kterém jsem se nacházela.
Díky tomu, jakými fázemi jsem si u koní sama prošla, mám dnes velké pochopení pro lidi, kteří pracují s koňmi různými způsoby a nevědí, že to jde i jinak. A zároveň mi záleží na tom, podpořit na cestě za změnou každého, kdo si o to požádá a být pro něj inspirací a podporou, že všechno jde.

Dalším, koňským milníkem, byli moji poníci. Pořídila jsem pro děti, které ke mně docházely do kroužku, celkem tři poníky, z různých podmínek a s různými zkušenostmi. Kdo trochu zná poníky, tak asi tuší, kam mířím, když řeknu, že práce s nimi opravdu nebyla procházka růžovým sadem. Poníka prostě nejde přetlačit silou, ani když je malý. Protože budete brzy vyřízení jak fyzicky, tak psychicky.
A tak nám začala tvrdá škola, kdy jsem pochopila, že se spolu dorozumíme pouze přes trpělivý proces učení, a že se nemůžeme pouštět do situací, ve kterých vzniká akorát boj. Učila jsem se já, učili se koně, učily se děti. Byly to ty nejkrásnější chvíle, když se nám společně povedlo se posunout o kus dál. A tehdy mi došlo, že z těch dětí nevychovávám jen jezdce, ale že je vedu a nutím je přemýšlet, jako koňské trenéry. Že chci, aby si poradili, až si jednou pořídí svého koně a aby ho zvládli učit, a nejen mechanicky používat naučené pomůcky, tak jako jsem to dělala dlouhou dobu já.

Po určité době, když mi děti dospívaly před očima, ve mně začala vznikat nová myšlenka, že bych jednou chtěla pomáhat lidem, s pomocí koní. V té době by mě ani nenapadlo, že už dávno během práce s dětmi, vznikají stavební kameny a sbírám zkušenosti, pro můj budoucí sen. Měla jsem v hlavě, že chci pomáhat lidem, ale nevěděla jsem, jakou formou se to bude dít.

Děti, které semnou rostly, ve spojení s mými koňmi, mi předaly ty nejcennější zkušenosti. Vůbec jsem to tehdy nevnímala, ale dnes jsem schopná vidět, co vše mi to dalo.

Strávila jsem prací s dětmi a koňmi osm let. Těch osm let má pro mě neskutečnou hodnotu jak po osobní, tak po pracovní stránce. Vybíralo si to však i svou daň, kterou jsem průběžně pociťovala, ale neuměla jsem pojmenovat, co se semnou děje. Dneska už to vím. Tato moje práce s dětmi, kdy jsem cítila obrovskou zodpovědnost a dbala především na jejich bezpečí, mě někdy začala přivádět k podivným myšlenkám vůči mým koním.
Tím, že jsem věnovala hromadu pozornosti dětem, jsem ztrácela spojení s mými koňmi. Nebylo to tak pořád, ale dělo se to, a výsledkem byl sem tam můj špatný pocit vůči nim. Stali se součástí mojí práce, kterou jsem měla ráda, ale někdy jsem se přistihla při zvláštních pocitech, které mě vedly k pochybnostem - jaký k nim mám vůbec vztah?

Nakonec se život postaral o to, že se změnily okolnosti a vytvořil se prostor pro změnu. Musela jsem opustit dům, ve kterém jsem žila a s ním i veškeré zázemí pro koně a pro děti. Rozhodla jsem se prodat některé koně, abych netahala osm koní do kdovíjakých podmínek. Zůstali mi nakonec čtyři koně, se kterými jsem se přestěhovala do nynějšího působiště. Zkusila jsem pokračovat alespoň z části v tom, co jsem doposud dělala, ale bez zázemí a možnosti úprav a budování, mi to celé přestalo dávat smysl.

Ocitla jsem se ve zvláštním období, kdy jsem najednou vůbec nevěděla, co dál. Koně mi byli nějakou dobu vzdálení, byla jsem odpojená a nespokojená. Tohle „období ničeho“, jak jsem to nakonec nazvala, mě ale přeci jen nakonec dovedlo tam, kde jsem měla být. Zpět ke spojení, s mými koňmi.
V knize od Toma Dorrance jsem četla, že „před úsvitem je největší tma“. A přesně tak jsem se cítila - jako ve tmě, než se to začalo postupně měnit. Začala jsem se jim věnovat zase o trochu jinak, než doposud. Už mě nerozptylovalo tolik práce s ostatními a měla jsem více prostoru, dělat s nimi jen pro sebe.
Otevřely se mi zase další vrstvy poznání a komunikace s nimi. Začala jsem vnímat věci, které jsem nevnímala a celé mě to zavedlo zase o něco víc do hloubky. Tyhle moje pocity a další, různé okolnosti mě dovedly k tomu, že jsem se rozhodla, že už nechci se svými koňmi učit další děti a další lidi. Někdy se k tomu možná vrátím, ale teď v tom nechci pokračovat.
Tady se pak potvrdilo to, co se říká - že člověk musí pustit něco starého, aby mohlo přijít něco nového. 

"A najednou se objevil nový prostor a smysl. Když nemohu a nechci své zkušenosti předávat u mých koní, přišel čas, přemístit se „ven“. Přišel ČAS ZÁŘIT.